9.kapitola- Kilmeny- něžná a krásná
Po následující tři týdny se Eriku Marshallovi zdálo, že žije dva životy, které se od sebe liší, jako by měl dvojí osobnost. V jednom z nich pilně a pečlivě vyučoval na lindsayské okresní škole, řešil problémy, hádal se kvůli teologii s Robertem Williamsonem, navštěvoval domovy svých žáků a chodil na čaj s jejich rodiči, navštívil jednu nebo dvě venkovské taneční zábavy a nevědomky si pohrával se srdci lindsayských dívek.
Ale tento život byl snem všedního dne. Žil jen v tom druhém, který trávil ve starém sadu, zarostlém trávou, kde minuty jako by se z lásky k místu opožďovaly a červnové větry divoce harfovaly ve starých smrcích.
Zde se každý večer setkával s Kilmeny; v tom starém sadu spolu sbírali hodiny tichého štěstí; společně se toulali po krásných polích zašlé romantiky; společně četli mnoho knih a mluvili o mnoha věcech; a když byli unaveni vším ostatním, Kilmeny mu hrála a starý sad se ozýval jejími krásnými, fantastickými melodiemi.
Po každém setkání se mu její krása znovu vracela doma se starým vzrušením radostného překvapení. V přestávkách nepřítomnosti se mu zdálo, že nemůže být tak krásná, jak si ji pamatoval; a když se pak setkali, zdála se být ještě krásnější. Naučil se sledovat neskrývané světlo přivítání, které jí při zvuku jeho kroků vždycky vyskočilo do očí. Téměř vždy tam byla dřív než on a vždy dávala najevo, že ho ráda vidí, s upřímnou radostí dítěte, které vyhlíží milého kamaráda.
Každý den s ní byl jiný. Tu byla vážná, tu veselá, tu vznešená, tu zamyšlená. Ale vždy byla okouzlující. Starý rod Gordonů byl sice pokroucený, ale měl alespoň tuto odnož dokonalého půvabu a symetrie. Její mysl a srdce, naprosto nezkažené světem, byly stejně krásné jako její tvář. Všechna ošklivost existence ji minula, schovaná ve své dvojí samotě výchovy a němoty.
Byla přirozeně rychlá a chytrá. Občas se v ní objevily rozkošné záblesky vtipu a humoru. Uměla být rozmarná – dokonce půvabně rozmarná. Někdy se v nezměrných hlubinách jejích modrých očí mihla nevinná zlomyslnost. Ani sarkasmus jí nebyl cizí. Tu a tam prorazila nějakou neškodnou bublinu mladíkovy domýšlivosti nebo mužské nadřazenosti kousavou řádkou s jemným písmem.
Rychle, dychtivě a důkladně si osvojovala myšlenky z knih, které četli, a vždy se chytala těch nejlepších a nejpravdivějších a odmítala ty falešné, nepravdivé a slabé s neochvějnou intuicí, nad níž Erik žasl. Její kopí bylo jako kopí Ithurielovo, které ze všeho vybíralo odpad a nechávalo jen ryzí zlato.
Svým chováním a pohledem byla stále ještě dítětem. Přesto byla tu a tam ve svém uvažování velice rozumná, jako by náhle byla o deset let starší. V její rozesmáté tváři se objevoval výraz sečtělé dívky, v jejím úsměvu se odhaloval jemný význam, který v sobě skrýval všechny znalosti ženství a všechnu moudrost věků.
Její způsob úsměvu ho okouzlil. Úsměv vždycky začínal hluboko v jejích očích a rozléval se po tváři jako jiskřivý potůček, který se krade ze stínu do slunečního svitu.
Věděl o jejím životě všechno. Bez váhání a rozpaků mu vyprávěla svou prostou historii. Často se zmiňovala o svém strýci a tetě a zdálo se, že si jich váží s hlubokou láskou. O své matce mluvila jen zřídka. Erik nějak pochopil, ani ne tak z toho, co řekla, jako z toho, co neřekla, že Kilmeny, ačkoli svou matku milovala, se jí vždy spíše bála. Nebyla mezi nimi přirozená krásná důvěra matky a dítěte.
O Neilovi zpočátku často psala a zdálo se, že ho má velmi ráda. Později se o něm přestala zmiňovat. Možná – protože obdivuhodně rychle zachytila a interpretovala každou letmou změnu výrazu jeho hlasu a tváře – rozeznala to, co sám Erik nevěděl, že se mu při vyslovení Neilova jména zamračily oči a stal se náladovým.
Jednou se ho naivně zeptala, –
Je na světě hodně lidí, jako jsi ty?
„Jsou jich tisíce,“ řekl Erik a zasmál se.
Vážně se na něj podívala. Pak rychle odhodlaně zavrtěla hlavou.
To si nemyslím, napsala. Moc toho o světě nevím, ale myslím, že lidí, jako jsi ty, na něm moc není.
Jednoho večera, kdy se vzdálené kopce a pole halily do šátků gázovitě fialových barev a mezery se hemžily zlatavými mlhami, nesl Erik do starého sadu malý útlý, opotřebovaný svazek, v němž byl milostný příběh. Byla to první věc tohoto druhu, kterou jí kdy četl, protože v prvním románu, který jí půjčil, byl milostný zájem velmi nepatrný a podružný. Tohle byla krásná, vášnivá idyla, znamenitě vyprávěná. Četl jí to, když ležel v trávě u jejích nohou; poslouchala s rukama sepjatýma na kolenou a s očima sklopenýma k zemi. Nebyl to dlouhý příběh, a když ho dočetl, zavřel knihu a tázavě se na ni podíval.
-„Líbí se ti to, Kilmeny?“ zeptal se.
Velmi pomalu vzala břidlicovou tabulku a psala, –
Ano, líbí. Ale taky mě to bolí. Nevěděla jsem, že se člověku může líbit něco, co ho bolí. Nevím, proč mě to bolelo. Měla jsem pocit, že jsem ztratila něco, co jsem nikdy neměla. Byl to velmi hloupý pocit, že? Ale já jsem té knize moc nerozuměla, pochop. Je o lásce a já o lásce nic nevím. Matka mi jednou řekla, že láska je prokletí a že se musím modlit, aby nikdy nevstoupila do mého života. Řekla to velmi vážně, a tak jsem jí uvěřila. Ale tvoje kniha učí, že je to požehnání. Píše se v ní, že je to ta nejskvělejší a nejúžasnější věc v životě. Čemu mám věřit?
-„Láska – skutečná láska – není nikdy prokletím, Kilmeny,“ řekl Erik vážně. „Existuje falešná láska, která je prokletím. Tvá matka možná věřila, že právě ona vstoupila do jejího života a zničila ho, a tak se zmýlila. Nic na světě – a věřím, že ani na nebi – není tak krásné, úžasné a požehnané jako pravá láska.“
Miloval jsi někdy někoho? zeptala se Kilmeny s přímočarostí, kterou vyžadoval její způsob komunikace, jenž byl někdy trochu indiskrétní. Položila otázku prostě a bez rozpaků. Nevěděla o žádném důvodu, proč by se s Erikem nemohla bavit o lásce stejně jako o jiných věcech – hudbě, knihách a cestování.
-„Ne,“ řekl Erik – upřímně, jak si myslel – „ale každý člověk má nějaký ideál lásky, o kterém doufá, že ho jednou potká – ‚ideální ženu snů mladého muže‘. Předpokládám, že já mám svůj, v nějaké zapečetěné, tajné komnatě svého srdce.“
Předpokládám, že tvoje ideální žena by byla krásná, jako ta v tvé knize.
-„Ach ano, jsem si jistý, že bych nikdy nemohl mít zájem o ošklivou ženu,“ řekl Erik a trochu se zasmál, když se posadil. „Naše ideály jsou vždycky krásné, ať už se tak promítnou do skutečnosti, nebo ne. Ale slunce už zapadá. V tomhle kouzelném sadu čas rozhodně letí. Věřím, že ty okouzluješ okamžiky, Kilmeny. Tvá jmenovkyně z básně byla poněkud podivínská panna, pokud si dobře vzpomínám, a na sedm let v elfí zemi myslela stejně málo jako obyčejní lidé na půl hodiny na horní zemi. Jednoho dne se probudím po domnělé hodině, kterou jsem tu strávil, a zjistím, že jsem stařec s bílými vlasy a otrhaným kabátem jako v té pohádce, kterou jsme četli včera večer. Dovolíš mi, abych ti dal tuhle knihu? Nikdy bych se nedopustil té svatokrádeže, kdybych ji četl jinde než tady. Je to stará kniha, Kilmeny. Nová kniha, vonící obchodem a tržištěm, ať je jakkoli krásná, by pro tebe nebyla vhodná. Byla to jedna z knih mé matky. Četla ji a milovala ji. Podívej se – vybledlé listy růží, které do ní jednoho dne vložila, jsou tam dodnes. Napíšu tam tvé jméno – to tvé zvláštní, krásné jméno, které vždycky zní, jako by bylo vymyšleno speciálně pro tebe – “Kilmeny ze sadu” – a datum tohoto dokonalého červnového dne, kdy jsme ji spolu četli. Když se na ni pak podíváš, budeš si vždycky vzpomínat na mě a na bílá poupata, která se otevírají na tom růžovém keři vedle tebe a na šumění větru v korunách těch starých smrků.“
Podal jí knihu, ale k jeho překvapení zavrtěla hlavou a ve tváři se jí objevil hlubší ruměnec.
-„Nechceš si tu knihu vzít, Kilmeny? Proč ne?“
Vzala tužku a na rozdíl od svých obvyklých rychlých pohybů psala pomalu.
Nezlob se na mě. Nebudu potřebovat nic, co by mě přimělo si tě zapamatovat, protože na tebe nikdy nemohu zapomenout. Ale raději bych si tu knihu nevzala. Nechci ji znovu číst. Je o lásce a nemá smysl, abych se učila o lásce, i kdyby to bylo všechno, co říkáš. Nikdo mě nikdy nebude milovat. Jsem příliš ošklivá.
-„Ty! Ošklivá!“ vykřikl Erik. Už se chystal, že při té představě propukne v záchvat smíchu, když ho pohled na její napůl odvrácenou tvář vystřízlivěl. Byl v něm ublížený, zahořklý výraz, jaký si pamatoval, když se jí kdysi ptal, jestli by nechtěla vidět svět na vlastní oči.
-„Kilmeny,“ řekl udiveně, „ty si o sobě opravdu myslíš, že jsi ošklivá?“
Přikývla, aniž by se na něj podívala, a pak napsala, –
Ano, vím, že jsem. Vím to už dlouho. Matka mi říkala, že jsem hrozně ošklivá a že se na mě nikdo nebude chtít dívat. Je mi to líto. Vědomí, že jsem ošklivá, mě bolí mnohem víc než to, že neumím mluvit. Asi si budeš myslet, že je to ode mě velmi hloupé, ale je to pravda. Proto jsem se tak dlouho nevrátila do sadu, ani když jsem se zbavila strachu. Nesnášela jsem pomyšlení, že bys mě považoval za ošklivou. A proto nechci chodit do světa a potkávat lidi. Dívali by se na mě jako ten prodavač vajec, když jsem jednou na jaře po matčině smrti vyšla s tetou Janet k jeho vozu. Hrozně na mě zíral. Věděla jsem, že je to proto, že jsem mu připadala ošklivá, a od té doby jsem se vždycky schovávala, když přišel.
Erikovi se zachvěly rty. Navzdory lítosti nad skutečným utrpením, které se jí zračilo v očích, se nemohl ubránit pocitu pobavení nad absurdní představou, že se tato krásná dívka se vší vážností považuje za ošklivou.
-„Ale Kilmeny, myslíš si o sobě, že jsi ošklivá, když se podíváš do zrcadla?“ zeptal se s úsměvem.
Nikdy jsem se do zrcadla nedívala, napsala. Nikdy jsem nevěděla, že něco takového existuje, dokud jsem se o tom po matčině smrti nedočetla v jedné knize. Pak jsem se zeptala tety Janet a ta mi řekla, že matka rozbila všechna zrcadla v domě, když jsem byla malá. Ale viděla jsem, jak se můj obličej odráží ve lžičkách a v malé stříbrné cukřence, kterou má teta Janet. A je to ošklivé – moc ošklivé.
Erikův obličej klesl do trávy. Za nic na světě se nemohl ubránit smíchu a za nic na světě nechtěl, aby ho Kilmeny viděla se smát. Zmocnilo se ho jakési malé rozmarné přání a nespěchal jí říct pravdu, jak ho to napadlo v první chvíli. Místo toho, když se odvážil vzhlédnout, pomalu řekl: „Nemyslím si, že jsi ošklivá, Kilmeny.“
Ale já jsem si jistá, že si to myslíš, napsala protestně. Dokonce i Neil si to myslí. Říká mi, že jsem hodná a milá, ale jednou jsem se ho zeptala, jestli si myslí, že jsem hodně ošklivá, a on odvrátil zrak a nepromluvil, takže jsem věděla, že si to taky myslí. Ať už o tom nemluvíme. Je mi to líto a všechno to kazí. Jindy na to zapomínám. Dovol mi, abych ti na rozloučenou zahrála nějakou hudbu, a nebuď nazlobený, že jsem si nechtěla vzít tvou knihu. Jen by mě bolelo, kdybych ji četla.
-„Nezlobím se,“ řekl Erik, „a myslím, že si ji ještě někdy vezmeš – až ti ukážu něco, co chci, abys viděla. Na svůj vzhled nehleď, Kilmeny. Krása není všechno.“
Ale to je hodně, napsala naivně. Ale ty mě máš rád, i když jsem tak ošklivá, viď? Máš mě rád kvůli mé krásné hudbě, že?
-„Mám tě moc rád, Kilmeny,“ odpověděl Erik a trochu se zasmál, ale v jeho hlase zazněl něžný tón, kterého si nebyl vědom.
Kilmeny si ho však uvědomovala a s potěšeným úsměvem vzala do ruky housle.
Nechal ji tam hrát a celou cestu šerým pryskyřičnatým smrkovým lesem ho její hudba provázela jako neviditelný strážný duch.
-“Kilmeny Krásná!” zašeptal, “a přitom, proboha, to dítě si myslí, že je ošklivá – ona s tváří krásnější, než se kdy umělci zdálo!
Osmnáctiletá dívka, která se nikdy nepodívala do zrcadla! Zajímalo by mě, jestli v nějaké civilizované zemi na světě existuje ještě někdo takový. Co mohlo její matku přimět, aby jí řekla takovou lež? Zajímalo by mě, jestli Margaret Gordonová mohla být zcela při smyslech. Je zvláštní, že jí Neil nikdy neřekl pravdu. Možná nechce, aby se to dozvěděla,” přemýšlel Erik.
Erik se s Neilem Gordonem seznámil několik večerů předtím, na venkovské tancovačce, kde Neil hrál tanečníkům na housle. Pod vlivem zvědavosti se s ním chtěl seznámit. Neil byl zpočátku přátelský a hovorný, ale při první narážce týkající se Gordonových, kterou Erik obratně prohodil, se jeho tvář i chování změnily. Tvářil se tajnůstkářsky a podezřívavě, téměř zlověstně. Do jeho velkých černých očí se vkradl mrzutý pohled a s nesouhlasným skřípotem přetáhl smyčec přes struny houslí, jako by chtěl rozhovor ukončit. Zjevně se od něj o Kilmeny a jejích ponurých strážcích nedalo nic zjistit.
překlad a úprava: Nikola Valerová
Přidejte odpověď